Někteří to možná víte, někteří ne... V posledních týdnech jsem neznala smysl života... prostě jsem měla pocit, že nevím, proč žít? Předtím jsem bojovala "jen" s pochybnost- mi, jak žít, co studovat, co dělat ap., ale jednu neděli jsem si najednou uvědomila, že naprosto netuším, proč žít? Má můj život nějaký smysl? Tato otázka ve mně zůstávala a hlodala v uplynulém měsíci, zneklidňovala mě a "rozhazovala".
 
Tuto neděli, o slavnosti seslání Ducha Svatého, jsem se ráno vykopala (do slova a do písmene) na ranní mši (tzn. na čas 6,45h). Celebroval ji P. Sedlák. A on mluvil v kázání o pampeliškách. Že když se podíváme na louku plnou rozkvetlých pampelišek, řekneme si: "pampelišky". Ale když se podíváme blíž, uvidíme, že každá je jiná, jedinečná. Stejně tak je tomu i s lidmi: Je-li nás na jednom místě mnoho, pozorovatel řekne: "lidi". Ale při osobním setkání zjistí(me), že jsme každý jedinečný. A že ty pampelišky mají za úkol kvést a svou krásou zvěstovat slávu Boží. A když odkvetou (ve stáří), tak se jejich semínka rozletí do světa, aby mohly vyrůst nové pampelišky. Podobně i staří lidé mohou předávat své znalosti a zkušenosti svým synů, dcerám a vnoučatům. 
 
Nepamatuju si už přesně, jakou to mělo souvislost s Duchem Svatým, ale já najednou v srdci cítila odpověď na mou otázku: Dostala jsem život jako dar od Boha. Jsem Bohem milovaná, jedinečná a kdybych nežila, svět by o hodně přišel! Mám přinášet světu sama sebe, obohacovat ho, činit lepším. Můžu mu dát svou krásu, tvořivost, bláznivé nápady. A ve všem, co dělám, v celém mém životě, má být vidět Bůh. Vše k Jeho větší cti a slávě.
 
Tak - až vás někdy přepadnou pochybnosti, proč vůbec žít, jestli to za to stojí, proč jsme tady - vzpomeňte si na pampelišky..