Narodila jsem se na kopcovité Moravě. Provdala jsem se na ještě kopcovitější Vysočinu. A nyní žiji v rovinatém Polabí. Nedivte se, že mi slunný jižní kraj, kde se téměř od mořského břehu zvedají k nebi Apeniny, ukradl srdce, že se mi po něm stýská.

Stýská se mi...

...po italském slunci.

Dubnový návrat z jihu byl krušný. Nejsem duší seveřanka, přiznávám. Mám tolik ráda svěží jaro i teplé léto, rozmarný podzim už méně a studená zima pro mě bývá příliš dlouhá. Italské zimějarní sluníčko mi rozsvítilo úsměv na tváři.

...po moři.

Procházet se na přelomu zimy a jara po pobřeží Středozemního moře bylo více než příjemné - slunce hřálo, ale nepřipalovalo, při chůzi naboso po písečné pláži nám nehrozily omrzliny ani popáleniny, potkávali jsme místní obyvatele, naslouchali šumění moře, jemný vítr mi cuchal vlasy - a užívali jsme si přítomný okamžik.

Tedy do onoho zlomku vteřiny, kdy se dráčata rozhodla vběhnout oblečená do moře; stačili jsme jen zachránit mikinky a tepláčky (což se ukázalo jako podstatné pro zpáteční cestu, kdy na sobě neměla nic jiného, vše ostatní se vezlo promáčené v kufru). Jejich nadšení ze studeného slaného moře neznalo mezí a brzy strhlo i nás - rozesmáli jsme se a dál jsme si vychutnávali krásné odpoledne.


(Tento pohled se nám naskytl, když jsme obrátili své pohledy od moře k Apeninám - pasoucí se buvoli.)

...po starověké Via Appia.

Když jsme po Via Appia - nejdůležitější silnicí Římské říše lemované vzrostlými borovicemi - jeli, nemohla jsem (na místě spolujezdce, nikoliv řidiče pochopitelně) odtrhnout oči od toho, o čem jsme se kdysi dávno nudně učili vhodinách zeměpisu: Itálií se od severu k jihu táhne pohoří zvané Apeniny. Tomu říkám fascinující lekce zeměpisu.

...po Apeninách a serpentinách, které se klikatí po jejich úbočích.

Ne, že by se mi stýskalo po mírné závrati, zvedání žaludku a zaléhání uší, když jsme se po serpentinách hnali z pobřežní roviny vzhůru, ale pohled dolů do krajiny i nahoru k hřebenům hor byl uchvacující. 

Když jsme potkali (v místech, kde byl autům nad 3.5t průjezd zakázán) autobus, trochu jsem se v sedadle přikrčila. Když jsme potkali cyklisty jedoucí vzhůru, obdivně jsem pískla. A když jsme potkali koně bez jezdce i sedla, pobaveně jsem vrtěla hlavou (kdyby sedlo měl, pátrali bychom po setřeseném jezdci - takto nám bylo jasné, že jen zas přeskočil plot a vyšel si sám na procházku)..

...po Sermonetě.

Náhoda je příliš slabé slovo pro zázrak, kterým jsme objevili Sermonetu - malebné kamenné městečko s hradem i katedrálou, pekařstvím i zmrzlinárnou, samoobsluhou i obslužnou prodejnou ovoce a zeleniny, náměstím pulzujícím společenským životem i tichou pomerančovou zahradou s báječným dětským hřištěm. Zde jsme měli možnost zpomalit, užívat si každodenní život na italském městečku se středověkou historií a zamilovat si Itálii, její krajinu, obyvatele i odlišný rytmus života a přístup k němu.

...po "našem" domečku s citrónovníkem vepředu a malou zahrádkou vzadu, který nám byl po celých pět týdnů opravdovým domovem.

...po pomerančové zahradě.

Zde jsem poprvé přivoněla k něžným, křehkým, rozkvétajícím kvítkům pomerančovníků, jejichž vůně si mne naprosto a zcela podmanila.

Také jsem tu poprvé viděla jeden strom kvést i nést ovoce zároveň. Nevěříte? Je to způsobeno délkou dozrávání pomerančů, která se (v závislosti na odrůdě) pohybuje mezi půl rokem a rokem; navíc pro chuť a vůni je projití dobou chladu (podzimem a zimou) nezbytné. Proto když jsme na konci zimy přijeli, mohli jsme sbírat z trávy čerstvě spadané dozrálé pomeranče. A když jsme na začátku jara odjížděli, v korunách stromů stále dozrávaly pomeranče a zároveň se stromy začínaly obsypávat květy.

...po olivami porostlých úbočích hor.

...po parkování na okraji města (a klidu v jeho středu).

...po...

Stýská se mi po italském kraji. Moc.