Stýská se mi...

...po mistru pekaři i jeho paní.

S panem pekařem jsme se seznámili velice brzy: Šli jsme na naši první průzkumnou procházku - ke katedrále. A v úzké uličce vedoucí k ní jde proti nám vysoký muž a se širokým úsměvem nás oslovuje - italsky, francouzsky a nakonec anglicky. Jeho halasné "good morning!" nás pak provázelo celým naším pobytem, halekal je v kteroukoliv denní i noční dobu. Z pekařství jsme neodcházeli nikdy s prázdnou, naopak vždycky také s bonusem v drápcích dráčat.

...po veselých prodavačkách z obchůdku s ovocem a zeleninou.

Každý den (krom neděle samozřejmě) jsme si k nim chodili pro spoustu čerstvé zeleniny a ovoce - cherry rajčátka, okurky, papriky, cukety, lilky, jablka a ke konci též pro sladké jahody. Vždy měly pro nás pozdrav, úsměv, postupně si získávaly důvěru dráčat nezvyklých na tolik vřelé pozornosti cizích lidí, jaké se jim dostávalo v Itálii. A díky nim jsme poprvé ochutnali artyčoky a chřest.

...po rozpustilém barmanovi.

Svůj bar pojmenovaný po prvorozené dceři Claudii otvíral podle toho, kdy se probudil. Miloval děti i dospělé; když zrovna neobsluhoval, postával před vstupními dveřmi, s každým se zdravil, děti zlobil a rozdával lízátka. Naše dráčata z něj byla vyplašená víc než z ostatních, ale i on si nakonec vydobyl jejich náklonnost.

Když jsme se jednou vraceli z naší dopolední procházky, měl již otevřeno, tak jsme zamířili dovnitř, že si dáme dopolední cappuccino a dráčata horkou čokoládu. Uvítal nás nadšeně, vyposlechl objednávku a když jsme se usadili v jeho čistém nezakouřeném baru ke stolečku u okna, omluvil se, vzal z kasy peníze - a vyběhl do blízkého obchodu pro čerstvé mléko.

...po staré paní, která ukazovala dráčatům, jak správně foukat do bublifuku, aby dělal spoustu krásných barevných bublin.

Den či dva před naším odjezdem jsme ji potkali před obchodem (její dcery), jak na ulici rozsazuje aloe. Dala každému dráčeti do ručky jednu malou sazeničku a se mnou se dala do řeči - proč jsme přijeli, kdy odjíždíme, co dělá manžel, odkud jsme...? Ne, neumím italsky, ale po pěti týdnech v Itálii jsem jí rozuměla a dokonce jsem jí dokázala odpovídat na její otázky tak, že rozuměla i ona mně. Když jsem řekla, že jsme z České republiky, přišlo překvapení: namísto nechápavého pohledu "a to je kde?" rozhodila temperamentně rukama a nadšeně vykřikla: "Česká republika? Praha? Já miluju Prahu! Já jsem tam byla v roce 1967 - to už je 50 let. Bydlela jsem u své kamarádky ve Vršovicích a pan B. nás provedl židovskou synagogou. Praha je tak nádherná, vše je tak vysoké..." Strávily jsme v rozhovoru snad půl hodiny, kdy mi prozradila leccos o své rodině a nešetřila nadšením, že potkala někoho ze země, jejíž hlavní město ji před půl stoletím tolik okouzlilo.

...po prodavačce, která nám (po čtyřech týdnech krájení báječné sušené šunky z Bassiana) navrhla, jestli nechceme dát starší dráče do školky, že by se naučilo italsky.

...po staříkovi, který se vyhříval na verandě na sluníčku a ukázal nám cestu do pomerančové zahrady (skrývající báječné dětské hřiště).

...po šedovlasém správci zahrady, který posbíral pomeranče, dal nám je a také jeden hned oloupal, aby si dráčata mohla dát svačinu.

 ...po knězi, který před mší svatou vítal všechny příchozí u vrat katedrály stiskem ruky,

...po rodičích a prarodičích naší hostitelky kteří se snažili nám být maximálně nápomocni.

...po panu poštmistrovi, který razítkoval všechny naše pohledy rodině - a taky jedno blahopřání k narození děťátka.

...po zmrzlinářích, kteří pro nás plnili kornoutky svou vlastnoručně připravenou zmrzlinou (a zvláště pak po panu mistru, který - když naznal, že v dráčaty žádané stracciatellové zmrzlině je málo čokolády - prostě otevřel sáček čokoládových čoček a dosypal).

...po štamgastech před trafikou, kteří se dohadovali, zda jsme Rusové.

...po neznámých ženách i mužích všech věkových kategorií, se kterými jsme se potkávali i míjeli na ulicích a kteří nám věnovali své úsměvy.

...po turistech, pro které jsme byli místními.

...po...

Ne, nedokáži vyjmenovat všechny. Stýská se mi po všech, které jsme potkali, zvláště pak po těch, které jsme potkávali opakovaně a kteří se mi vryli do srdce. To díky nim se stalo oněch pět týdnů v Itálii nezapomenutelnými. To oni změnili můj pohled na to, jak báječná může být dovolená - s dětmi, bez návštěvy proslulých památek, zato obklopená přátelskými lidmi.

Doufám, že se se všemi (ne)jedneho dne opět setkám.