Stýská se mi po malém italském městečku na úbočí Apenin, kam nás zavál vítr letos na přelomu zimy a jara a kde jsme měli celých 5 týdnů svoje "doma".

Stýská se mi po jeho přátelských obyvatelích, kteří nás vřele přijali mezi sebe - srdečném mistru pekaři, šprýmaři barmanovi, veselých prodavačkách zeleniny a ovoce, staré paní milující Prahu, vstřícné rodině naší ubytovatelky, šedivém správci pomerančové zahrady a vůbec po všech, které jsme tam potkávali.

Stýská se mi po dechberoucí vůni pomerančových květů a nádheře rozkvětlých třešní. Po teplém italském slunci i jarně chladném moři. Po úzkých serpentinách, na nichž se vám při jízdě tají dech. Po krásném kamenném městečku s úzkými uličkami a výhledem do kraje.

Stýská se mi po báječných místních pomerančovo-mandlových sušenkách i po Pizza Friday Night. Po sladkých jahodách, křupavém chřestu i bodláku zvaném artyčok. Po sušené šunce z Bassiana i pravé buvolí mozzarelle. 

Stýská se mi... A nechci si stýskat - proto začínám se sérií miničlánků o tom, co jsme v březnu prožili, zažili a jaké to tam bylo.

A věřím, že splním to, co jsem všem při loučení slíbila: "Ci ritorneremo."