Mám boty z toulavého telete. Jsem introvert. S každou další cestou za hranice svého pohodlí i naší republiky miluji víc a víc cestování a poznávání nových krajin i lidí. Zní to paradoxně?

Cestovat jsme s manželem začali (navzdory ustálenému všeobecnému přesvědčení, že s dětmi vše končí a je třeba si užívat života, dokud je člověk bez závazků) víceméně až s dětmi. Zní to ještě paradoxněji? Život ale přeci není vždy striktně logický.

Mého manžela - držícího se hesla "všude dobře, doma nejlépe" - k cestování dostrkal zaměstnavatel, který ho začal vysílat nejen na krátká jednání, ale též na zahraniční kurzy. Protože nerada usínám sama (ač mě to rodiče hned po narození samozřejmě naučili), rozhodli jsme se vyrážet na pracovní cesty společně. Naše letošní "pracovní" cesta s dětmi do Itálie byla již třetí v pořadí - první bylo Řecko, druhé Portugalsko. Vždy jsme překonali sami sebe, vykročili jsme ze své komfortní zóny - a odměnou nám byl společný čas a nové zážitky v cizím prostředí, setkání s místními lidmi, s neznámou krajinou i (paradoxně?) sami se sebou.

Krom jednoho nebo dvou dnů nám v Řecku pršelo a pršelo. A my jsme každý den oblékali nepromokavé bundy a vyráželi na procházky po městě. Skákali jsme v kalužích, plašili holuby, nakupovali čerstvé ovoce na (s)krytém tradičním tržišti... S trochou lítosti jsem rezignovala na hledání pamětihodností a s úsměvem, rostoucím bříškem a prvorozeným dráčetem za ruku jsem si užívala jarní déšť, který osvěžoval, obtloustlé holuby drzé jak lázeňské veverky, sladké broskve i kebab na špejli od bodrého Řeka, jenž uměl říct "hello, my friend! how are you?" a v jehož nekuřácké hospůdce bylo vždy veselo a vzduch se dal krájet a napichovat na vidličku.

Naopak v Portugalsku nám počasí přálo, dny jsme trávili objevováním města a oceňováním všudypřítomného stínu a vody, které horké letní dny značně zpříjemňovaly. Mladší dráče si spokojeně pospávalo či se rozhlíželo v šátku, starší pobíhalo, sbíralo klacíky a společně okuzlovala každého na potkání. Ani tentokrát jsme neobíhali památky, leč jednu jsme si ujít nenechali - sochu Krista Krále tyčící se nad ústím řeky Tajo, k níž (a zas zpátky) bylo třeba přeplout řeku na trajektu (o to jsme se nemohli přeci ochudit). Snídali jsme (tak jako v Řecku) v hotelu, přes den jsme si donesli porci něčeho malého teplého z pekařství naproti a každý večer jsme si zašli pro poctivou porci masa v podobě (pokaždé jiného) burgeru do malé rodinné hamburgerie nedaleko hotelu.

Jak jsme se měli v Itálii, to už víte. A od některých jsem dostala dotazy na praktické otázky okolo cestování, na které se tu pokusím odpovědět:

Jazyky: Je fajn umět anglicky - domluvíte se bez problémů ve větších městech počítajících s turisty. V městečkách menších s angličtinou (pokud nejste v Anglii) příliš nepochodíte, zato bude vřele kvitováno, když se předem naučíte pár frází v místním jazyce.

Doklady: Nám - po Evropě (resp. členských státech EU) - stačily občanky; pro nás dospělé i pro děti; standardní doba pro jejich vydání je měsíc a dětské jsou zpoplatněny 50,-Kč. Pokud se chystáte mimo EU, popř. na území Velké Británie (vč. Gibraltaru!), budete potřebovat pasy.

Pojištění: Sjednat si cestovní pojištění je dnes hračka. Pozor je třeba si dát v případě těhotenství - některé případnou lékařskou péči spojenou s těhotenstvím nehradí vůbec, jiné jen do konce 2. trimestru (26. týdne), déle ji hradí ERV Evropská pojišťovna a to do 2 měsíců před předpokládaným datem porodu a pro letecký personál je vhodné mít s sebou potvrzení od lékaře či porodní asistentky o zdravotním stavu (po mně ho díky malému bříšku nikdo nechtěl).

Doprava: Zkusili jsme cestování letadlem i autem a obojí jde - i s malými dětmi, i v těhotenství či krátce po porodu (letadlem smí děti cestovat od 7 dnů věku). Letadlo je rychlé - ovšem jen tehdy, pokud bydlíte v místě odletu (nebo alespoň blízko) a donese-li vás přímo do cíle - pokud nesplňujete jednu či dokonce obě podmínky, skutečná celková délka cesty se může limitně blížit délce cesty (rychlo)vlakem či autem (nemyslím teď cesty zaoceánské). Cesta autem je delší, na místě však získáváte svobodu pohybu. S sebou jsme dětem vzali knížky/leporela k listování, CD s písničkami a tablet s pohádkami, na jídlo se nám osvědčily toasty.

Ubytování: V Řecku i v Portugalsku jsme bydleli v hotelích zajištěných manželovým zaměstnavatelem - v Řecku za malý příplatek, v Portugalsku zcela zdarma (nezáleželo jim na obsazenosti pokoje, cena byla stejná a dvě děti do 16 let k tomu zdarma); vždy jsme konkrétní hotel kontaktovali e-mailem předem, domluvit se s nimi dalo bez problémů.
V Itálii jsme si zajistili ubytování na vlastní triko i náklady v soukromí. Vyhledali jsme si ho přes www.airbnb.com - server zprostředkovávající nabídky soukromých ubytovatelů a poskytující právní rámec i záruku oběma stranám - nejprve jsme hledali podle místa, data příjezdu a odjezdu a počtu osob, následně jsme nabídky prosévali podle fotek a recenzí.
Za nás tuto variantu vřele doporučuji: Ubytování v soukromí je příjemnější - jednoduše jsme byli po čas dovolené doma v jiném bytě/domě. Měli jsme dostatek soukromí, vařili jsme si podle své chuti a v čase, kdy jsme zvyklí (nebyli jsme závislí na restaracích okolo), děti nikoho nerušily (nebo nám to nedal nikdo znát - v recenzi, kterou o nás psala naše hostitelka, stálo "tichá rodina" - ha ha ha), kdykoliv jsem je mohla vypustit na zahrádku přináležející k našemu kousku domu, sami jsme si uklízeli i prali (za cenu prášku na praní a aviváže), klíče od domu neměly závaží ani čip a otvírací doba byla jen a jen na nás.

Oblečení: Záleží na ročním období, kdy vyrážíte - nám v zimě-jarním se hodily v Řecku softshellové bundy, v Itálii stačily mikiny, v létě v Portugalsku jsme nasazovali klobou(č)ky a ovívali se vějíři.
Druhým faktorem - ovlivňujícím nikoliv typ, ale množství oblečení - je druh ubytování - v hotelu můžete přemáchnout pokecané tričko v umyvadle, ale bude problém ho někam pověsit a usušit; v soukromém bytě s pračkou si s oblečením na pár dní (7 - 10 dní ideálně, abyste neprali stále - vy s dětmi ve fázi "prasátek"  mne chápete) vystačíte i celý měsíc.

Co dál s sebou? To máte všichni zajisté zmáknuto právě pro vás, podle vašich potřeb. A když cokoliv (až na děti, doklady a peníze) zapomenete, dokoupíte na místě - aneb "za peníze v Praze dům". Zmíním už jen jednu jedinou věc (kterou si můžete koupit doma či až na místě):

Cestovatelský deník: Začala jsem si ho vést až letos v Itálii. Ano, na fotoaparát určitě nezapomeňte. Ale deník, do kterého si každý večer poznamenáte, co jste za ten den prožili, přibalte taky! Vedla jsem si ho v Itálii a byla jsem tomu nápadu ráda, protože jsme prožívali spoustu zábavných věcí, drobných výletů, náhodných setkání - ale již druhý den si mi vše začínalo v hlavě míchat a po týdnu (bez návštěv vyhlášených turistických míst a atrakcí) bych bez deníku měla pocit, že čas strašně rychle letí a přitom jsme "nic" neviděli. Pastelky a několik propisek přibalte k deníku - já jsem za měsíc dopsala dvě a sháněla další. 

Všem, které jsem tímto svým sáhodlouhým příspěvkem neunudila k smrti, děkuji za pozornost. A úplně všem chci říci: cestujte! Pokud chcete, cestujte - stojí to za to.